O SMRTI A UZNÁNÍ NAŠÍ BOŽSKÉ PODSTATY
Smrt a život, dvě neoddělitelné stránky bytí.
Co je spojuje? Život nemůže existovat bez smrti. Smrt nemůže existovat bez života.
A obojí v nás může vyvolávat strach, obavy z odevzdání – životu i smrti. Bojíme se žít a bojíme se zemřít. A tak hledíme k budoucnosti, která nás může spasit. Ulehčujeme si obavy z neznámého vírou ve věčný posmrtný život.
Věčný život, kde konečná smrt neexistuje, je dokonalý a blažený. Vstup do věčného života si můžeme vysloužit a tím i získat odměnu v podobě ráje. Krásný sen o blaženém stavu, sen o nesmrtelnosti. Pro mnohé je to jediný způsob přežívání, jak přečkat utrpení a nepřízeň osudu. Utrpení je mnohdy považováno za kredit, kterým se můžeme vyplatit u nebeské brány a jehož uznání nám na tomto světě dává hodnotu. A tak se těžkosti a obětování sebe sama stává cestou ke svatosti.
Sen o nesmrtelnosti se proměňuje v noční můru. Může nás přenést do stavu, kdy spořádané a poslušné je více než pravdivé a statečné. Vnitřní oheň, který ukazuje cestu duši, záblesk vnitřní intuice a nadhled se vytrácí. Konečný posvátný stav bytí se zužuje na úzkou pěšinu, kde každé zaváhání, zaškobrtnutí a chyba se mohou stát cestou do pekla. Smrt znamená konečný stav vyúčtování, kde se rozhodne, zda jsme byli dostatečně obětaví, spořádaní a pokorní. Vždyť je to tak přesvědčivé, musíme se snažit o polepšení, ať alespoň přijdeme do očistce. Smrt se tak stává strašidelnou branou, kde se pocity viny a lítosti mísí s nenávistí k sobě sama. Doufáme, že si alespoň sebeobětováním a kajícností vysloužíme shovívavost a že konečnost bude aspoň trochu vykoupena.
A tak se někteří, aby překonali tento strach, vydávají na opačnou stranu snění. Když odmítneme iluzi, kterou nabízí náboženství, vytvoříme si vlastní představy o smrti. „Na umírání nemám čas.“ „Ještě toho musím hodně stihnout.“ Bůh prostě musí respektovat, že ještě nemám vše hotovo a mám rozdělané spoustu práce. „Kamarádka umřela na rakovinu, ale já přeci žiju zdravě.“ Asi se někde stala nějaká chyba. „Smrt je přeci daleko.“
Existují i metody k nesmrtelnosti, které si mohou dovolit ti movitější. Nechávají se zmrazit v naději, že v budoucnu bude lék na smrt a věda přijde s nekonečnými možnostmi.
Když opouštíme sen o neměnnosti a přijímáme představu, že smrt nastane, tělem a myslí prochází toky hrůzy, někdy i paralýzy. Ano, život končí, umírají i zvířata, umírají rostliny, umírají lidé. Máme strach ze smrti. Uklidňujeme se představou, že naše zaneprázdněnost smrt odloží. Uklidňujeme se představou, že naše dobré kredity smrt ulehčí. Budou si o mě povídat, jaký jsem byl dobrý člověk ještě za sto let? Budou žasnout nad mou nezměrnou laskavostí a ušlechtilostí? Budou znát mé jméno ještě dlouho po té, co odejdu? Budou si pamatovat, jak jsem se obětovala ve prospěch společnosti nebo alespoň mé rodiny?
A na tyto všechny otázky zní odpověď: Ne.
Ne, pokud neopustíme iluzi nesmrtelnosti. Ne, dokud se nespřátelíme se smrtí a nepřijmeme skutečný význam naší božské podstaty.
„Pokud jste skutečně živí, smrt přivítáte. Strach ze smrti zachvacuje pouze ty, kdo nejsou skutečně živí,“ zmiňuje Osho. A když zatoužíme poznat život a svou podstatu, sen o nesmrtelnosti se rozplyne. Zůstane věčnost.